A najednou po několika letech v oboru, který Vám je velice blízký, přijde totální pocit selhání a destrukce. Přijde zlom, vyhoření. Není to možná ani ovlivněno nějakou konkrétní situací – tzv. třešničkou na dortu. Ale už toho je zkrátka na jednoho člověka příliš. 

V tu chvíli si pokládáte otázku, jak se to dá ještě zvrátit, jestli to vůbec lze. Do práce chodíte méně než za ty všechny léta a i tak tam chodíte s odporem. Řešíte jen ty nejdůležitější věci ale jakýkoliv posun stagnuje. Přemýšlíte, jestli firmu položit nebo se snažit pokračovat. 

Ačkoliv nejsem rozvedená, myslím, že je tu určitá podobnost. Je to jedno z nejtěžších rozhodnutí, pokud máte děti, ovlivní to naprosto vše. Otázky typu – Už jsem udělala opravdu vše co bylo v mých silách? Nezlepší se to? Není to jen dočasný stav? Zvládnu tu změnu? Co pak budu dělat s dvěma dětmi, nájmem a všemi jejich koníčky sama? 

Z tohoto rozhodnutí už nelze couvnout. Není cesty zpět. Musíte se definitivně rozhodnout a “říznout”. S oblibou to přirovnávám k mojí kamarádce, která se těsně před třicítkou rozhodla, že ji to tady celé nedává smysl a jako učitelka dovedla svoje deváťáky do konce školního roku, na konci července už měla ukončenou nájemní smlouvu a v srpnu odlétala na Maltu. 

Nevěděla na jak dlouho ale věděla, že až se vrátí, najde si pouze nový byt a nové místo v jiné škole a bude moc vlastně pokračovat. U nás to bohužel není možné. 

Gastro na papíru

Pak jsem byla s přítelem v jižní Americe. Po sedmi letech to byla moje nejdelší dovolená, celé tři týdny. Do té doby to byl maximálně týden. 

Měla jsem u sebe i knížku kterou jsem pročítala – plážové podnikání. Byli tam reálné případy lidí, kteří pomáhali dalším lidem tím, že o problematice napsali e-book. I o tématech, které byste se mysleli, že lze řešit pouze fyzicky a nikoli přes pc. 

V tu chvíli mě to cvrnklo do nosu. 

Co když jsou tu další nadšenci z Gastra, co si chtějí otevřít provoz ale i když o tom něco ví, nemají vlastně ani zdaleka představu co to obnáší. Já sama jsem byla manažerka restaurace než jsem začala provozovat svou restauraci. Ano, byla to dobrá škola ale v porovnání s tím, co musíte řešit jako majitel, to jsme ještě úplně jinde. 

Vy vyhořet nemusíte

Začala jsem přemýšlet a došla k tomu, že nechci, aby se všichni tihle nadšenci museli vším tak prokousávat jako já. Ta cesta je opravdu velice trnitá ale při myšlence, že je tam někde pomocná ruka, na kterou se mohu obrátit, když nevím.. To by opravdu pomohlo. 

Pro mne jako ženu je podnikání v gastronomii ještě o něco náročnější než pro muže. Je tu minimálně jeden holý fakt a to je ten, že jako muž máte přirozený respekt. Jako s 23 letou mladou “žabkou” si s Vámi každý bude chtít vytřít zem. 

Ať to jsou drsní kuchaři ( v mnoha případech mají závislost na automatech, alkoholu nebo drogách) a nebo nabubřelí obchoďáci, kteří přeci již něco zažili a Vy jste tu momentálně ještě pro smích, protože domlouváte podmínky pro restauraci, která ještě neotevřela a Vy dost možná zkrachujete jak velké množství podobných nadšenců už v prvním roce (dost často tito nadšenci pracují později právě jako obchodní zástupci pro dodavatele pro restaurace).

Po téměř osmi letech jste už ale tak otrkaná, že kde jaký problém umíte vyřešit v mžiku a ze spoustu věcí si již neděláte hlavu. Co všechno Vás na téhle cestě může potkat Vám rozepíšu zas někdy příště. 

Takže proto, tento celý proces vzniká. Vy vyhořet nemusíte! Můžete mít ušlapanou cestičku a kráčet s lehkostí dál. A já se do těch Vašich provozů budu tak ráda jezdit těšit, že jsem aspoň někomu ušetřila těch hromadu starostí, co by ho ve finále mohli semlet. A že se Vám může dařit vše s lehkostí koordinovat a organizovat. 

Tak opět brzy se budu těšit. 

S láskou, Klára.